nowaja cestuje: 2017

Tak teď už doopravdy. Je to více než dva měsíce, co jsem nic nenapsal, tak bych to měl napravit.

Návštěva ČR

Pred Vánocemi jsme odjeli na krátkou návštěvu zpátky do ČR. Po třech měsících jsem se celkem těšil a říkal jsem si, že přece to nemůže být takový rozdíl oproti Kanadě jak jsem byl celou dobu přesvědčený. Jel jsem tedy s dobrou náladou. Hned první den jsem asi 30 minut řídil a začal jsem se pomalu dostávat do reality. Nejprve řidička, která inteligentně zůstala stát uprostřed silnice i když přímo za ní stála houkající a troubící sanitka, zatímco všechna ostatní auta ze silnice spořádaně uhnula. Jen o pár set metrů dál jsem se v koloně na semaforu zapomněl rozjet ihned za autem přede mnou, takže mě samozřejmě okamžitě muselo s troubením a neslušnými posunky předjet přes plnou čáru auto za mnou, aby se zařadil přímo přede mě a zastavil na té stejné červené jako já. Ok, říkám si, asi jsou lidi nervózní s blížících se svátků. To, že jsem tři dny z pěti musel s Vodafonem řešit, že mi nejsou schopni zprovoznit internet v mobilu, to mě ani nepřekvapilo, s tím jsem počítal.

Další facku jsem dostal, když jsem si šel koupit boty na fotbal. Sportissimo v Králově poli, v obchodě skoro nikdo nebyl a všichni prodavači se tvářili, jako by chtěli někoho zabít. Raději jsem nikoho z nich neotravoval, jediné boty v celém obchodě, které seděly jsem si našel sám a šel jsem rovnou v pokladně. Paní za pokladnou zrovna měla velice důležitý telefonní hovor se svojí kamarádkou, takže zjevně nepovažala za nutné mě třeba jen pozdravit, nebo se na mě podívat. To udělala až ve chvíli, kdy jsem se jí omluvil, že jsem omylem použil kanadskou platební kartu, která nefungovala. Po jejích poznámkách, že to snad ani není pravda, mi pak ani nevadilo, když se se mnou při odchodu ani nerozloučila.

Den před Štědrým dnem jsme pak šli na Moravské náměstí na koncert výborné brněnské skupiny Megafon. Schválně jsme si s kamarádkou stoupli úplně dozadu, abychom nikoho nerušili a během koncertu jsme si průběžně povídali o našich zážitcích z Kanady, o tom, jak se většina lidí na tom koncertě mračí, i přes to, že mají dovolenou a jsou Vánoce atd. Paní, která stála přímo před námi, i když všude kolem bylo spoustu místa, se v tom asi poznala a tak ji nenapadlo nic jiného, než se otočit a začít na nás řvát, jestli si nechceme vzít mikrofon a jít na to pódium místo kapely.

No a pak už byl čas návratu do Torontu, já v klidu v Praze na letišti u bezpečnostní kontroly s falešným pocitem bezpečí. Měli otevřené čtyři kontrolní pásy, ke kterým vedla jedna fronta, ze které každý šel přímo k jednomu z volných pásů. Přímo přede mnou byla skupinka dvou žen a muže a když už jsme byli skoro na řadě, tak tito tři si vzpomněli, že mají v palubních zavazadlech něco co by tam být nemělo. Přímo ve frontě si tedy klekli na zem a začali kufry prohledávat a přebalovat. Bavili se snad maďarsky nebo co to bylo za jazyk. Když jim to trvalo již takovou dobu, že před nimi už nikdo jiný nebyl a všechny čtyři pásy byly volné, tak jsem se rozhodl je v klidu obejít a zamířit na kontrolu. K mému překvapení se jedna z žen zvedla a začala na mě česky hulákat, jestli mi to jako přijde normální, že je předbíhám. Na moje klidné omlouvání, že jsem je vážně nechtěl předběhnout, ale že mi příšlo líto těch 4 nevyužitých volných zaměstnanců letiště, vůbec nereagovala a pořád si dost hlasitě mlela svou. No několik dalších lidí ve frontě jí začalo vysvětlovat, že se úplně zbytečně rozčiluje, že přece kvůli nim nebude dalších 100 lidí stát ve frontě a čekat, až si oni za další hodinu správně zabalí kufry. No scéna jak kdybych je někdo okradl.

Samozřejmě mi ještě v Praze na letišti řekli, že mi nemůžou dát boarding pass na navazující let v Amsterdamu, protože nemají smlouvu s indickými aerolinkami Jet Airways (podle ostatních lidí, co letěli stejnou linku, jsem byl asi jedinej, ostatní to normálně dostali). Takže jsem to musel řešit při přestupu, ale aspoň jsem pak v Amsterdamu dostal super sedadlo v první řadě, kde jsem si v klidu mohl natáhnout nohy. Nebyl bych to já, kdyby se po cestě něco nestalo - přibližně v půlce letu asi metr přede mnou nějaká paní omledla, tak jí tam "křísil" doktor, který s námi náhodou letěl. Nakonec byla v pohodě, mám podezření, že jen nevydržela to, že jsem si sundal boty :D Jinak to byl můj první let s indickými aerolinkami a musím uznat, že super. Jídlo výborné, dávali i zmrzlinu a alkohol. Jen jsem byl celou dobu nesvůj z tolika lidí v turbanu - všichni mi připomínali profesora Quirella z Harryho Pottera!

Počasí

Začnu klasickou zmínkou o počasí. Než jsme odjížděli na Vánoce do České republiky, tak byla v Torontu docela zima, ale pořád to nebylo nic hrozného. Teploty se pohybovaly kolem -15°, sněžilo jen sem tam a dalo se to v pohodě zvládnout. V ČR jsem pak přes Vánoce chodil s rozepnutou bundou, protože mi bylo vedro. Po tom, co jsem se 27.12. vrátil do Toronta bylo až do konce února prakticky celou dobu nad nulou, sněžilo jen asi třikrát, pokaždé když jsem si půjčil auto - asi náhoda nebo co. Jinak podle zpráv z ČR je tady zima letos naprostá pohoda, podle článků na internetu jde o nejteplejší zimu v historii. Na začátku března se ale ukázalo, jak je tady počasí šílené. Jeden den bylo +17, venku se chodilo jen v tričku a hned další den bylo 15 pod nulou.

Silvestr

Jelikož jsem byl na Silvestra v Torontu sám, tak jsem se rozhodl vyrazit do města. Samozřejmě pršelo. Na dvou místech v centru byly novoroční párty na bruslích, tak jsem si vzal brusle taky. Když jsem dojel k prvnímu kluzišti bylo tam mraky lidí, hrála hudba a pár stánků s jídlem. Jinak nuda. Tak jsem se přesídlil k tomu druhému, které bylo hned u jezera. Tam bylo lidí míň, kluziště mnohem větší a hudba lepší. Tak jsem tam zůstal do půlnoci a čekal jsem nějaký pořádný ohňostroj. CN Tower celou dobu barevně blikal a odpočítaval půlnoc. Deset sekund před půlnocí přestala hrát hudba a začalo se nahlas odpočívat. Pět sekund po půlnoci hudba zase začala hrát a lidi začali zase bruslit. Žádný ohňostroj, žádné oslavy, prostě nic. Pak jsem se dozvěděl, že menší ohňostroj byl na tom prvním náměstí, ale stejně nuda. Po půlnoci se naprostá většina lidí začala rozcházet do svých domovů. Já měl chuť na hotdog, ale byla tam moc fronta, tak jsem tu desetidolarovku radši dal bezdomovci a moje hladina cholesterolu mi poděkovala.

Práce

Práce je prostě pohoda. Jediný, na co bych si mohl "stěžovat" je vzdálenost od domu, ale to není nic s čím by se nedalo žít :)

Opět se mi potvrdilo, jací jsou ale Kanaďani suchaři. Vánoční "večírek" byla jedna velká nuda - pro všechny se objednal oběd do kanceláře, ten se snědl a pak byl tajný Santa. To probíhalo trochu jinak, než bývá ve filmech. Na stole leželo spousta zabalených dárků a bylo určené pořadí, ve kterém si budou lidé dárky vybírat. Každý, kdo byl právě na řadě, si mohl buď vzít nerozbalený dárek ze stolu, nebo někomu "ukradnout" dárek již rozbalený, nemohl vsak ukradnout darek, který mu byl v daném kole ukraden. Každý dárek však mohl být ukraden jen třikrát. Dostalo se tedy i na taktiku - já jsem třeba ukradl již jednou ukradenou NERF pistoli, protože jsem věděl, že mi ji zase někdo ukradne a já budu mít možnost ukradnout si zpátky svoje ukradené ponožky, protože ponožek není nikdy dost :D Po rozdávání dárků následovala opět normální práce a to byla celá oslava Vánoc. Žádné společné pivo jak je zvykem v ČR, prostě nic.

Zajímavou věc jsem však v práci zjistil. Pokud připadá státní svátek na víkend, tak se automatický volný den posunuje na další pracovní. Do práce jsme tedy po Novém roce nastupovali až 3.1. A nebyl bych to já, kdybych to nezjistil tím nejdebilnějším způsobem co jsem mohl. Přímo na Nový rok se v Detroitu hrál zápas NFL mezi domácími Lions a hostujícími Packers. Jelikož jsem tu byl sám, tak jsem si naplánoval na celý víkend víkend právě do Detroitu. Zápas měl začínat v neděli ve 13 hodin, takže bych se v klidu stihl vrátit do Toronta a ráno jít zase do práce. Povedlo se mi koupit lístek na super místo za super cenu (skoro doprostřed za nějakých 150 USD), pronajal jsem si za pár dolarů auto a na výjezdu do Karlových Varů už jsem jen přemlouval ostatní, ať někdo letí se mnou. Kdyby někteří měli pas, tak věřím, že by opravdu odletěli přímo z Varů, stejně jako já :D No samozřejmě, že nakonec změnili tři dny před výkopem čas zápasu na devět hodin večer, tudíž mi logicky došlo, že nemám šanci se nějak rozumně vrátit a jít ráno do práce. Takže jsem lístek opět prodal, dokonce i se ziskem (180 USD), protože ceny šly nahoru kvůli lepšímu času pro místní. Když jsem to pak další den vykládal v práci, tak na mě koukali jak na blázna, že je přece v pondělí volno, protože Nový rok vychází na sobotu. Cena lístků na stejné místo, které jsem původně měl za 150 USD se mezitím vyšplhala nad 300 USD a to už bohužel bylo mimo mé cenové možnosti. Nemusím asi ani zmiňovat, že to byl nakonec super zápas.

Dlouho jsem také zjišťoval spoustu informací o daňovém přiznání v Kanadě, které tady každý podává sám. Od nikoho jsem neslyšel, že by to za něj mohla zpracovat firma, jak to bývá často u nás. Jinak to funguje podobně jako v ČR - potřebujete přehled o zdanitelných příjmech, vyplnit formulář a v březnu odevzdat. Přehled o příjmech jsem dostal hned první den nového roku, což mě příjemně překvapilo.

Ještě jsem si říkal, že bych se mohl zmínit o daních. Já dostávám výplatu každé dva týdny, vždy v pátek. Z výdělku se mi strhává daň z příjmů a nějaké drobné na pojištění. Dohromady to dělá 29% (daň z příjmu 22%, příspěvek zaměstnavateli na benefity 1,6% a sociální pojištění 5,4% - vse mám vypočítané a zaokrouhlené ze své výplatní pásky, nejsou to nějaké oficiální údaje), tudíž z 1000 CAD dostanu čistou mzdu 710 CAD. Nikde se neplatí zdravotní pojištění. Po třech odpracovaných měsících má každý nárok na OHIP (Ontario Health Insurance Program), což je vlastně bezplatná zdravotní péče (takhle je to v Ontariu, předpokládám, že v jiných provinciích to funguje jinak). OHIP karta však pokrývá jen základní péči, např. zubař v tom není, na to už je potřeba soukromé pojištění. My máme firemní benefit, který nám umožňuje za sníženou cenu pojistit celou rodinu. Stojí to 20 CAD z každé výplaty pro jednotlivce, nebo pak 50 CAD pro celou rodinu. V přepočtu tedy může být celá rodina dobře pojištěná za 100 CAD měsíčně, což je tady míň než návštěva jednoho zápasu NHL :) V tomto pojištění jsou pak i příspěvky na masáže, na operaci očí a spoustu dalších benefitů. Já mám zatím jen OHIP a cestovní pojištění, je pro mě zbytečné platit si místní pojištění.

Krásně se tady ale učím jednu věc. Nedávno jsme měli nepříliš dlouhý výpadek nějaké služby. Nikdo z klientů si nestěžoval, protože jsme to stihli docela rychle opravit. Na týdenním shrnutí se tato situace potom probírala a výstupem z ní bylo to, že je špatně, že si toho nikdo nevšiml, protože to znamená, že tu službu buď používá málo lidí, nebo je jim jedno když nefunguje. Troufnu si tvrdit, že v ČR by byl náhled přesně opačný - nikdo si nestěžuje, vše je super.

Jinak je to v práci pořád pohoda. Novoroční bonusy ve výši 25% z ročního platu se mně letos netýkaly, ale i tak je to slušná motivace do dalšího roku.

NHL

Jak jsem se již dříve několikrát zmiňoval, tak jsem se ucházel o práci "novináře" na zápasech NHL. Jedná se o práci pro firmu Sportradar se sídlem ve Švýcarsku. Náplň je celkem jednoduchá - jít na zápas, mít s sebou mobil a v jejich aplikaci trasovat, kde se zrovna nachází puk, zda je někdo vyloučen, nebo dal gól. Tato data jsou pak používaná jak přímo pro NHL, tak jsou třeba poskytována sázkovým kancelářím pro live sázky. Komunikace s firmou probíhá přes jejich interní systém, kde mi vždy, když napsali nějakou zprávu, přišel taky email. Samozřejmě zrovna, když mi napsali zprávu, kdy budu mít skype pohovor, tak email nezafungoval a žádný nepřišel, takže jsem si toho všiml až týden po termínu. Naštěstí se s nimi dalo v klidu domluvit na novém termínu, který proběhl v pořádku a mně se otevřela cesta k pravidelným návštěvám NHL.

Než jsem se ale poprvé vydal na zápas pracovně, dostal jsem se do hlediště ještě jednou jako normální divák. Nějaký týpek na Facebooku nabízel lístky za pivo, že je dostal v práci, tak jsem se ozval a šel jsem. Asi už se mi nepoštěstí, abych dostal platinum lístky, které normálně stojí přes 300 dolarů, za dvě piva. Toronto klasicky prohrálo s Minnesotou 3:1, hokej to byl nudný, a já jsem málem chytil tričko, kdyby paní přede mnou nebyla blbá a schválně ho v letu neodstřelila jinam.

Toronto Maple Leafs - Dallas Stars

První zápas pracovně jsem navštívil taky doma v Torontu. Zápas začínal v 19:30 a já tam musím být vždy minimálně hodinu předem. Cesta z práce na stadion mi normálně zabere kolem 25 minut. Z práce jsem vyšel ve čtyři hodiny, abych měl dostatečnou rezervu, a že si přinejhorším budu do začátku zápasu číst. A dobře jsem udělal, protože to bych nebyl já, aby šlo všechno bez problémů. Venku "pršelo", bylo kolem nuly a okamžitě to zamrzalo. Když jsem přišel na zastávku, tak v protisměru stálo asi 15 tramvají a nehýbaly se. Když jsem se konečně dostal do středu města, tak jsem zjistil, že některé ulice jsou úplně zavřené, protože z mrakodrapů padal dolů led a bylo to pekelně nebezpečné. Takže jsem se na stadion dorazil přesně hodinu před zápasem a začalo zjišťování, jak se vůbec dostanu dovnitř. Na pokladně o mně nikdo nic nevěděl, tak mě poslali ke vstupu pro média. A čekalo mě překvapení - stačí říct, že jste média a oni vás normálně pustí dovnitř. Akreditaci si vyzvedáváte až uvnitř, celkem daleko za kontrolou lístků a security kontrolou. U stolu s akreditacemi o mně samozřejmě taky nic nevěděli. Nakonec borec někam zavolal a akreditaci mi dal, takže vše dobře dopadlo.

Poté už zbývala jen cesta úplně nahoru do press zóny. K hokeji si tam můžete vzít popcorn, různé druhy zmrzlin, hot dogy a samozřejmě kafe, čaj a další druhy pití. Během přestávek mi přišlo, že se tam ti lidi chodí jen najíst :) Zápas klasicky nuda s výsledkem 3:1 pro Leafs.

Výlet do Ottawy

Další moje nominace byla na zápas v Ottawě, kde Senators hostili NY Islanders. Za každý zápas dostávám odměnu a k tomu mám ještě proplacenou cestu a případné další náklady související s cestou (benzín, parkování atd.). Zápas se hrál v sobotu ve 13 hodin, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet do Ottawy na celý víkend.

V pátek po práci jsem tedy vyrazil na letiště půjčit auto, cesta do Ottawy normálně zabere cca 4 a půl hodiny. Počítali jsme, že v deset budeme v hotelu. Práci jsem opustil v 15:45 a cca 16:15 jsem očekával, že budu na letišti. Samozřejmě když si já půjčuju auto, tak sněží a cesta na letiště trvala přes hodinu a půl. Z Toronta jsme vyrazili v šest večer. Silnice neupravený, snežilo víc a víc a jelo se opravdu pomalu. Kousek za Torontem začalo auto inteligentně hlásit, že máme podhuštěnou pneumatiku, takže jsme museli ještě hledat benzínku. Tady to bohužel není jak v ČR, kde je benzínka každých sto metrů. Čím to bylo nevím, pneumatika naštěstí píchlá nebyla a tak jsem ji jen dopustil a jeli jsme dál. Zpoždění však bylo větší a větší. To už jsme zjistili, že to do domluveného ubytování nemáme šanci stihnout. Naštěstí jsme v Kanadě a po jednom krátkém telefonu jsme se s nimi domluvili, že přijedeme až další den, oni nám tu první noc nebudou účtovat a my is najdeme nějaké ubytování po cestě.

Ve dvě hodiny ráno, po osmihodinové cestě za těch nejhorších podmínek, co jsem kdy zažil, nám do Ottawy pořád chybělo asi 50 km. Zůstali jsme tedy v hotelu Best Western, který jsme si po cestě zamluvili na internetu a zaplatili za něj dvojnásobek našeho plánovaného ubytování. Menší kompenzaci jsem našel v tom, že jsem se ráno na satelitu mohl podívat aspoň chvíli na zápas United (ti překvapivě vstřelili první gól přesně dvě minuty po tom, co jsme museli odějít). Taky jsme v TV našel super stanici, která byla jen o Bohovi. Zrovna tam měli něco jako Riskuj, ale pro děti kolem deseti let. Všechny otázky byly vázány k Bibli a k Bohu, na některé jsem dokonce věděl odpověď. No nedovedu si takový program představit v ČR.

No další den bylo celkem v pohodě, na stadion jsem se dostal včas a dokonce pro mě měli i připravenou akreditaci. V Ottawě měli raut na trochu vyšší úrovni - vajíčka, slanina, různá indická jídla atd. O přestávkách pak klasicky hot dogy a popcorn, včetně pití. Zápas opět nuda s výsledkem 3:0 pro domácí, ale aspoň tam během zápasu nebylo úplné ticho.

Poté jsme se jeli ubytovat do původně domluveného "hostelu", s názvem High Trees B&B. Byl to velký zrekonstruovaný rodinný dům kousek za centrem Ottawy, kde manželský pár v důchodu pronajímal pokoje. Nikdy v životě jsem nespal na pohodlnější posteli.

Večer jsme se rozhodli jít si zabruslit na největší kluziště na světě - zamrzlý Rideau Canal. No byl to mazec - sedmikilometrová zamrzlá řeka, málo lidí. Na celém kanálau jezdili i záchranáři na bruslích a s nosítkama, kdyby se někomu něco stalo. Led nebyl moc kvalitní, ale jelikož ho nijak neudržují, tak to asi nikoho nepřekvapí. Přímo na ledě měli i spoustu stánků s občerstvením, místa kde plál oheň, aby se mohl člověk ohřát, půjčovny "saní", na kterých se nechávali vozit děti atd. Největší fronta byla jejich pochoutku BeaverTails Pastry. Po ochutnání jsme zjistili, že jsou to skoro naše langoše, jen je dělají i na sladko. Pak jsme si zašli na večeři do super steak baru, kde měli místo ubrusů papíry a na každém stole voskovky. Taky tam měli na ochutnání asi 20 druhů tabasco omáček, některé pálily fakt solidně :)

Kdo pozná, co jsem to nakreslil na stůl? :D

Ráno na snídaní, která byla v ceně, jsme měli chvilku času popovídat si v majitely našeho ubytování. Ukázalo se, že jsou z Anglie a byli to neuvěřitelně příjemní lidé. Na zdi měli pověšenou mapu světa a v ní zapíchané špendlíky ve státech, ze kterých už u nich někdo spal. V ČR žádný špendlík nebyl, tak jsem se zeptal, jestli jsme opravdu první a k mému překvapení jsme se dozvěděli, že zrovna noc předtím u nich přespával někdo z Brna a že čekali na nás (když se dozvěděli, že máme přijet), ale my jsme to skrz počasí nestihli. Prý se jim ještě nikdy nestalo, aby na jeden den měli dva nezávisle na sobě zarezervované pokoje ze stejného státu (kromě Kanady a USA). Celkem haluz.

Jestli jsem si myslel, že cesta tam byla složitá, tak cesta zpátky bylo úplný peklo. To jsme teprve poznali tu pravou Kanadu. Z fotek je vidět, že silnice prakticky neexistovaly. Potkali jsme po ceště spoustu pluhů, ale neměly šanci to stíhat uklízet. Jednou jsme projížděli pod mostem, na kterém jel zrovna pluh a odhazoval sníh dolů - bylo to jako projet pod vodopádem, na několik sekund nebylo vůbec nic vidět. Naštěstí mají půjčovny v Ontariu (narozdíl od obyvatel) povinnost mít na autech zimní pneumatiky. Cesta zpátky zabrala ještě déle, nestihl jsem vrátit auto včas, takže jsem platil další den navíc a ještě nám asi 100 km před Torontem došla tekutina do ostřikovačů. No prostě zážitek se vším všudy. Aspoň, že jsem nakonec dostal proplacenou i první noc v hotelu.

Tříproudová dálnice 401

Buffalo Sabres - St. Louis Blues

Ano hádáte správně. Ani třetí zápas se neobešel bez problémů. Poprvé mě čekala cesta do USA a poprvé při půjčení auta dokonce nesněžilo. Zápas opět začínal ve 13 hodin, do Buffala jsou to dvě hodiny cesty plus normálně cca 15 minut na hranicích. Z Toronta jsem vyjel o půl deváté. Počasí ideální, provoz taky, za hodinu a půl jsem byl na hranicích.

Lidí vevnitř bylo jako obvykle, nečekal jsem řádnou zradu. S klidem jsem si sednul a čekal až mě zavolají. Smutné bylo, že jsem čekal skoro dvě a půl hodiny. Ještě smutnější bylo, že se objevilo dost lidí, kteří přijeli až dlouho po mně a dlouho přede mnou zase odjeli. Smutné taky bylo, že vevnitř se nesmí používat žádná elektronická zařízení, takže jsem ani neměl jak dát vědět, že dojedu asi pozdě.

No nakonec si mě zavolali, borec se mě klasicky ptal kam jedu, co tam budu dělat atd. Důležitě se mně taky zeptal, kdy ten zápas začíná, i když přede mnou tam měl několik lidí v dresu a musel vědět, že začíná za necelou půlhodinu. Nakonec se rozhodl, že po mně chce vidět potvrzení, že tam budu pracovat a taky kanadské vízum. Všechny tyto věci jsem nechal dle jejich pokynů v autě. Takže jsem musel věžet do auta a zase zpátky. Nakonec byl spokojenej a přešli jsme ke klasickému odebírání otisků prstů. Do USA už jsem jel několikrát a nikdy nebyl problém. V elektronickém pase mám otisky jen z pravé ruky (i když si pamatuju, jak úřednící v Brně vůbec nevěděli co se mnou mají dělat) a vždycky jsme čekali, kdy po mně budou chtít i otisky z levé, abychom viděli jak se bude úředník tvářit až zjistí, že má smůlu. Nikdy se to nestalo, protože z toho pasu dopředu zjistil, že nemá smysl to chtít. Tenhle to ale nezjistil. Dostali jsme se do patové situace - on po mně chtěl otisky levé ruky, já mu vysvětloval, že má smůlu a že by je stejně neměl s čím porovnat. Nakonec mi tedy vzal dvakrát otisky pravé ruky, dal mi razítko do pasu a nechal mě jít. S radostí jsem se rozběhl k autu. Po cestě mě však odchytl další strážník, kterému přišlo podezřelé, že utíkám a znovu mi začal kontrolovat pas a klást mi otázky kam jedu a co tam budu dělat. Měl jsem fakt chuť ho někam poslat.

Vyrazil jsem tedy ke stadionu, porušil pár rychlostních předpisů a dorazil do zácpy u parkovišť. Zatočil jsem k prvnímu parkovišti, které jsem viděl a borec mi řekl, že bere jen hotovost a že kanadský dolary nechce. Takže jsem musel jet na jiné, kde mě borec nechal zaparkovat za 30 CAD (místo 10 USD, takže mě slušně natáhl, ale já to mám proplacený, takže jsem to neřešil). Naštěstí aspoň vstup na stadion proběhl bez problémů, dostal jsem akreditaci a doběhl na svoje místo asi 8 minut po jedné. Ať žije NHL, kde zápasy začínají většinou o cca 15 minut později, kvůli hymnám atd.

Za odměnu to byl asi nejhezčí hokej, co jsem tady viděl, gólů však zase moc nepadlo a zápas skončil 3:2 pro domácí. Občerstvení v USA bylo o dva levely výš než v Kanadě, dalo se tam najít snad všechno. Měli tam obzvlášt výborné cupcaky. Po zápase jsem se zašel podívat ještě do šatny na rozhovory s hráči.

Toyota RAV4

Robin Lehner, brankář Sabres

Cesta zpátky přes kanadské hranice byla zase úplně v pohodě. Paní se mně zeptala komu jsem fandil, tak jsem jí správně odpověděl, že nikomu, že fandím Torontu a ona se na mě usmála a v klidu mě pustila zpátky.

Fotbal

Začal jsem hrát fotbal, pro kanaďany soccer. Je tady velká tradice tzv. drop-in zápasů. Jsou vypsané hodiny, kdy na hřiště může přijít kdokoliv, zaplatí pří vstupu a hraje se. Většina lidí se vůbec nezná. Přišlo mi to jako super možnost najít nějaký tým, tak jsem jeden pátek vyrazil.

Ukázalo se jak strašně moc multikulturní Toronto je. Na hřišti se sešlo strašně moc národností - čínani, thajci, italové, rusové, portugalci atd. V mém týmu hrála holka z Nigérie, na druhém hřišti měli v bráně muslimku (přišlo mi, že její kamarádi muslimové k ní moc úctu nemají a stříleli na ni takové rány, že bych se skoro i já bál do té brány stopnout).

Před začátkem jsem si koupil super plastovou láhev na pití, schoval jí za bránu a samozřejmně hned první střela se odrazila tak debilně, že tu flašku rozsekala na dvacet kousků. Super. Na konci dvouhodinovky mi ale jeden z mých spoluhráčů řekl, že jejich tým hledá gólmana a jestli nechci hrát s nimi. Na prvním ligovém zápase, mně pak oslovil další tým, který hrál po nás a od té doby hraju za dva týmy.

Hřiště je větší než na malé kopané v ČR, hraje se 5 na 5, větší brány, 2x21 minut, místo žlutých karet jsou 2 minuty oslabení a je to drahý jak prase. "Sezóna" začíná každé tři mesíce, já platil nějakých 220 CAD za tu jednu sezónu (ale od organizátorů jsme dostali dresy), ve druhém týmu hraji naštěstí zadarmo. Rozhodčí jsou hodně špatní. Technická úroveň hráču v druhé nejvyšší divizi je srovnatelná s s druhou ligou v Brně, ale takticky jsou ty týmy úplně v troskách. Celkově je to ale takové přátelštější, ještě jsem neviděl nikoho se hádat, i když nesouhlasí s rozhodčím, tak je jim to celkem jedno. Mně třeba minule rozhodčí pískl "faul", když jsem vyběhl mimo vápno. Když se ho ptám, co pískl, tak mi řekl, že ten můj zákrok. "To ale nebyl žádný faul", podívám mu. A on na to: "já vím, že to nebyl faul, ale mně se to nelíbilo. A tady záleží co řeknu já, nic jinýho tě nemusí zajímat". Takže tak. Být v ČR tak ho asi zabiju, ale tady jsem se celkem v pohodě ovládl a ani mu na to nic neřekl.

Jinak v našem týmu je to taky dobrá směska. Rus, Ir, Skot, Němec, Ekvádorec, Já, Kanaďan, Ital, Peruánec a Čínan. Většina žije v Kanadě už dlouho dobu, takže asi budou mít i kanadská občanství. Každopádně můžu říct, že jsem přepil ve vodkách Rusa. Kdo z vás to má?

Piva zásadně ze džbánků

Florbal

Po dlouhém hledání se mi dokonce povedlo najít florbalový tým. Jmenujeme se Rexdale Lions, je z druhé strany města a dostat se na trénink mi zabere hodinu a půl. Minimálně půlka týmu jsou muslimové, popř. borci narození v Kanadě muslimským rodičům. A všichni jsou neuvěřitelně v pohodě.

Je to jako návrat 15 let zpátky. Trénujeme v tělocvičně na základce, nemáme mantinely, často máme jen jednoho gólmana a branky pokaždé musí přívezt autem vedoucí týmu Arshad, který dříve hrával za reprezentaci Kanady a je to super borec. Úroveň hry taky nic moc. Někteří kluci jsou technicky šikovní, ale slovo taktika asi nikdy neslyšeli.

Arshad často vykládá zajímavé věci o Kanadě. Jak si nedovede představit, že by neexistoval hokej. Milují ho prostě všichni a když hraje repre nějaký zápas, tak i dálnice, které jsou často ucpané, zejí prázdnotou. Nebo mi třeba vykládal, že se jeho bratr ve škole porval a tak byl na týden suspendován, takže to opravdu funguje jako v televizi :) U nás by se taková suspendace brala spíš jako odměna ne?

V dubnu a květnu budeme hrát dva velké turnaje v Ottawě a v Torontu, tak jsem zvědav, jak to dopadne.

Na stropě mají vlajky světových zemí - ČR jsem ještě nenašel

Zdravotnictví

No vyzkoušeli jsme si i návštěvu doktora přes českou pojišťovnu. Markéta měla nějaké problémy, tak jsme zavolali do ČR na infolinku a oni, že domluví doktora a napíšou nám kam jít. Vše se stalo, příšli jsme k "walk in" doktorovi (kde nikdo nepotřebuje žádnou registraci a je to v přízemí odbchoďáku), tam už o nás věděli, ošetřili a za chvíli jsme byli pryč. Nějaké doplatky, které nám naúčtovali, pak v klidu proplatila pojišťovna. Musím uznat, že jsem to čekal horší :) Asi nikoho nepřekvapí, že zrovna tady jsme poprvé potkali Romy. No spíš to byli klasičtí slovenští cigáni. Borec co chtěl ošetřit neuměl anglicky, nevěděl ani kde bydlí, nevěděl svůj telefon, neměl doklady, prostě klasika (čest všem výjimkám!).

Jelikož se problémy opakovaly, vyzkoušeli jsme i pohotovost. To jsem si zase připadal jak v televizi, konkrétně v Nemocnici Chicago Hope. Všude vevnitř policajti, spousta lidí, kteří chodili sem tam atd. Vůbec to nebylo jak u nás na pohotovosti, kde je člověk většinou jen ve společnosti jednoho, či dvou dalších lidí. Vzhledem k počtu lidí jsme tam strávili pěkně dlouho, ale vynahradilo to chování personálu, které bylo vzorové. Setřička kvůli nám dokonce rozbalila další dvě jehly při odebírání krve, aby vysvětlila jak to přesně funguje :D Doktoři se pořád ptali, zda je vše OK, ženu oslovovali zásadně "sweetheart" nebo "honey", a celkově to vše proběhlo úplně v klidu.

U registrace se vás dokonce ptají na vyznání, aby vám nedělali něco proti vaší víře. Zároveň je možnost vyžádat si doktora ve svém jazyce. Jestli by tam měli někoho, kdo mluví česky, to vážně netuším. Každopádně na zdi měli český nápis "Staráme se".

Divadlo

Taky jsme si zašli do divadla. Mělo tady premiéru představení Potted Potter, původně z USA. Byla to vlastně taková "parodie" na Harryho Pottera, všech sedm knih smrsknutých do sedmdesáti minut. Představení bylo super, hodně jsem se nasmál. Hráli to dva borci, jeden jakože znalec všech knih a druhý, který tvrdil, že je zná, ale neznal. Takže ten co je znal hrál jen Harryho a ten druhý hrál všechny ostatní postavy. Vrchol byl, když byl převlečen za Voldemorta a pomocí nápověd měl poznat, koho právě hraje. Jedna z nápověd byla: "Jsi to nejhorší co se tomuto světu mohlo stát". Po odpovědi "Takže jsem Donald Trump?" muselo být představení na pár minut přerušeno. Zároveň bylo zajímavé pozorovat i rozdíly mezi Kanadou a USA, kdy Kanaďani (a ani my) nepochopili několik vtipů cílených na USA, kdy nastalo trapné ticho, zatímco herci čekali výbuch smíchu. Celé představení zakončili Harry Potter s Voldemortem trochu přetextovanou písničkou I Will Survive, která se ve špatné kvalitě dá najít na Youtube.

Zajímavé bylo, že v divadlo nemají šatny. Prostě si všechny kabáty, bundy, šály a svetry musíte vzít s sebou do hlediště.

Zajímavosti

Už jsem to možná psal, ale kousek od domu máme velký park s hokejovým hřištěm a venkovní stezkou na bruslení. Nebývá tam moc lidí a je to super. Jednou za čas projede rolba a pokračuje se v bruslení. Všechny tyto aktivity jsou zdarma.
Zájem o lístky na hokej v Torontu je extrémní. Zároveň s tím jsou i ceny hodně vysoké. Už několik lidí mi říkalo, že je normální, že dítě dostane k narozeninám vstupenku na hokej. Ne jak u nás třeba permanentku, ale opravdu jen lístek na jeden zápas na nějaká lepší místa.
V Eaton centru (nějvětší obchodní centrum tady, přímo v centru) jsme náhodou narazili na rozsvěcování vánočního stromu. Prý to byl nějvětší vánoční strom na světě. No je pravda, že mi přišel celkem velkej.
Potkali jste někdy v Brně v šalině borce s curlingovým koštětem a kamenem? Tady zjevně normální věc.
Jak poznáte, že už jste tady skoro doma? Po půjčení auta už nevytahujete navigaci. A taky, že po příletu na letiště se vás taxikář ptá na cestu. Vtipný je, že jsem byl schopen mu říct tři různé cesty, které vedou k nám domů a ještě mu vybrat tu nejlepší.
Pořád mě baví poslouchat rozhovory řidičů MHD a nastupujících cestujících. Minule nastoupil pán a "postěžoval" si řidiči, že je venku hrozná zima. Chvilku si o tom povídali a pak mu řidič poradil, ať si jde sednout do třetí řady sedadel od konce nalevo, že tam topí topení nejlíp.
Zjistil jsem, že je nově možné koupit pivo i v některých normálních obchodech a nemusí se do specializované obchodu na alkohol LCBO. S naprosto nepředstavitelným návalem radosti jsem si ihned pár plechovek nabral (lahvová piva tu prakticky nemají) a vydal se i se zbytkem nákupu k pokladně. Protože byl víkend, tak jsem u pokladny čekal dost dlouho. Po namarkování celého nákupu se paní dostala i k pivům. A vypadlo z ní, že když má člověk piva, tak musí do speciální "Beer Line". Moje nadšení bylo rázem v tahu, další půlhodinu se mi čekat nechtělo.
Koupil jsem si před Vánocemi nové boty. Účtenka zůstala v peněžence, která zůstala v riflích, které skončily v pračce. V únoru se boty začali trhat u jedné z dírek na tkaničky. Tak jsme šli do obchodu, řekli, že od nich máme boty a že je chceme reklamovat. Odpovědí bylo, že to není žádný problém, jestli chceme stejnou velikost nebo nějakou jinou. Žádnou účtenku nikdo viděl nechtěl, všichni se usmívali, vůbec nezkoušeli nějaký kecy o únavě materiálu nebo špatném způsobu používání. Za pět minut jsem odcházel s kompletně novým párem bot.
V ČR se teď hodně řeši kartelová dohoda mobilních operátorů, pokud jsem si správně všiml. Jak vypadá konkurenční prostředí se mi líbí u operátorů tady. Krásně to bylo vidět na reklamě během Superbowlu, kde se T-Mobile navážel do Verizonu a poukazoval na nemožnost jednoduše zrušit smlouvu. Tahle reklama je sice z USA, ale podobných reklam jsem i tady v TV pár viděl. Operátoři se prostě snaží bojovat o zákazníky a u žádného nenajdete dvě stejné ceny. Ale to že mobilní operátoři v ČR mají pět let všichni tři navlas stejné ceny, je asi pouze náhoda.
Nedávno jsem během cesty z práce koukal v šalině z okna a na jedné zastávce jsem zjistil, že u dveří stojí 4 Kanaďani a dávají si navzájem přednost při vstupu do šaliny. Trochu deadlock. Sice jim to trvalo snad minutu, ale nakonec to nějak vyřešili.
Sem tam jsou tady i bezdomovci. Většina jich jen sedí a neotravuje, ale někteří se ozvou a prosí o drobné. Jednou jsem takhle čekal před obchodem, kde právě byla paní, která na každého, kdo šel kolem, pronesla slovo "change". Pro neagličtináře se to dá pochopit několik způsoby. Buď jako "drobné", nebo např. jako rozkazovací způsob od slova "změnit se". Většina lidí ji okázale ignorovala, až šel kolem pán, který zastavil, usmál se na ni a povídá: "I'll stay the same, thank you.", což v překladu znamená "Děkuji, já zůstanu stejný". No trochu škaredě se na něj potom dívala, ale stěr dobrej.
Kousek od fotbalového areálu, kam chodím hrát, jsem objevil i čínský obchod. Na většině zboží ani nejsou anglické nápisy, takže je sranda tam něco nakupovat. Zkusil jsem nějaký pití, bonbóny a tak, a všechno bylo hnusný. Mají tam taky možnost vylovit si živou langustu, humra, kraba nebo různé ryby.
Pokud s někým chcete hovořit déle než tři hodiny, nezkoušejte volat do ČR přes mobilní síť. Ani omylem. Je to celkem drahá sranda a účet přes 4 tisíce za telefon moc nepotěší. Jen tak ze srandy jsem zkusil napsat operátorovi, že se žena omylem překlikla a místo facetimu použila normální volání. K mému překvapení mi paní napsala, že nemůže tu částku stornovat, ale odpustila nám skoro polovinu účtu a taky nastavila několikrát levnější volání do zahraničí, abychom se podobnému problému příště vyhnuli. Takže za mě dobrý.
Nějakou novinkou se tady stávají revizoři. Už jsem je potkal několikrát. Všichni mají stejnokroj a jsou poznat na míle daleko. Při placení v hotovosti si každý musí vzít od řidiče POP (Proof Of Payment/Doklad o zaplacení) a při kontrole ho předložit. Zároveň to poslouží při přestupu, kdy nemusíte znovu platit. No revizor vedle mě chytl dvě holky, které to neměly, protože neměly v plánu přestupovat. Holky mu to vysvětlily a revizor se jen usmál a řekl jim, že by si to příště měly vzít i když nepřestupují. Podruhé zase chytil paní, která opravdu ani nezaplatila. Tak ji jen poslal k řidiči koupit jízdenku. Žádná pokuta, žádné dohadování, všechno v klidu a s úsměvem.
Na Facebooku ve skupině Češi v Torontu se fakt někdy dozvídám super věci. Minule tam psal opět nějaký slovenský Rom, který se ptal jak má v Kanadě dostat azyl. Všichni mu tam psali, že azyl je jen pro lidi nějak ohrožené ve svých rodných zemích a ne pro něj. Jeho reakce však byla, že sice bydlí v Německu, ale že na hranicích jim řekne, že se na Slovensku bojí o život a že hledá někoho, kdo s tím má zkušenosti, aby věděl, co jim má na hranicích nalhat (přesně takto to formuloval). No napsal jsem mu tam, že je mi z něj na blití a pak to raději smazal. Škoda, že nemám printscreeny.
Když jsem prodal lístek na NFL (jak jsem zmiňoval na začátku) tak mi z USA museli nějak poslat peníze. K mému překvapení to šlo pouze šekem. Ten přišel normální poštou, nedoporučeně do schránky, na obálce dokonce bylo z venku napsáno na kolik peněz ten šek je. Obálka byla ve schránce celý den, protože jsem byl v práci. V bance pak ani nechtěli žádný doklad totožnosti, prostě mi šek vyplatili. Pořád se divím, že to nikdo neukradl.
Sem tam po fotbale jdeme na pivo, zatím jsme byli dvakrát. Byl jsem hodně překvapen, jak moc tady vědí o hokeji. Myslel jsem si, že toho o NHL vím hodně, ale když poslouchám ty kluky, jak řeší, kdo dal v roce 78 ve třetím zápase playoff ve 36. minutě pátej gól Toronta, tak fakt čumím. Jeden z nich dokonce chodil na střední s P.K.Subbanem z Nashvillu. Všichni obdivují Jágra a Haška, tak to zas můžu já vykládat, jak pan Hašek na inline hokeji zmlátil protihráče - to na mě koukají a nevěří mi to.
Konečně jsme v obchodě našli normální šunku a chleba. Bochník chleba a deset deka šunky v přepočtu za 200Kč, to celkem jde.