První dojmy z Toronta

Jsme tady již čtyři dny a tak bychom se rádi podělili o první dojmy z kanadského života. Jelikož jsme v Kanadě, potažmo v Torontu, byli už dříve, tak u nás trochu chybí ten pravý WOW efekt, ale i tak je tu spoustu věcí, které člověka překvapí.

Počasí

Po příletu do Toronta nás přivítalo krásné slunečné počasí, nebe bez mráčků a 24 stupňů. Trochu změna oproti hnusné Praze. Dle všech předpovědí by pěkné počasí mělo vydržet ještě cca do 2.10., tak uvidíme. Hned v pátek bylo zataženo a ráno poprchávalo, ale o víkendu zase svítilo slunce a oba dny byly prakticky bez mraků, s teplotou kolem 17°C. Na chození a poznávání okolí tedy ideální počasí. V pondělí už nás zase překvapil déšť a tak jsme šli jen na nákup a zbytek dne se flákáme doma.

Okolí

Jelikož se přece jen trochu dostavil jetlag, tak jsme se v pátek i v sobotu probudili už v šest ráno. Rozhodli jsme se tedy využit času navíc a prozkoumávat, co vše máme v blízkosti našeho bydlení. Nejprve naše kroky vedly přímo na písečnou pláž u jezera Ontario, která je vzdálená cca 10 minut chůze. Člověk by prakticky nepoznal, že není u moře. Pláž krásná čistá s modrou vlajkou, ve vodě spoustu lidí na surfech a paddleboardech. Kolem celého jezera vede cyklostezka a tak tu potkáváme spoustu cyklistů a také běžců. V přilehlém parku jsou náhodně rozmístěny grily - takže kdokoliv může přijít, donést si jen uhlí a maso a udělat si piknik s grilováním v krásném a klidném prostředí.

Směrem na druhou stranu od domu máme velký park. V parku je fotbalové a baseballové hřiště, psí výběh, v tuto chvíli vypuštěný plavecký bazén, tenisové kurty a taky hokejbalové hřiště, ze kterého se v zimě stává hřiště hokejové. Všechna sportoviště jsou přístupná bezplatně.

Na nákupy musíme chodit do 1,5 km vzdáleného Walmartu. Zatím jsme tam byli dvakrát - pokaždé pršelo. Snad se z toho nestane tradice. 

Zkusili jsme se pak také projít pěšky až do centra Toronta - Downtownu. Šalinou to trvá cca 20 minut, pěšky asi hodinu. Nejlepší je, že celou cestu je vidět CN Tower a vypadá to, jak je hrozně blízko a přitom to tak vůbec není. V sobotu jsme nachodili za celý den cca 25km, s takovou tady zhubnu aspoň 20kg :D V Downtownu jsme našli super trh (St. Lawrence Market), kde mají spoustu super věcí od čerstvých ryb, přes klasické evropské sýry až po čerstvou kávu, zeleninu a ovoce. Hned vedle je velký obchod s chlastem, takže hned na první pokus jsme našli vše, co potřebujeme k přežití :D

České pivo tady taky mají

V sobotu večer jsme se ještě rozhodli koupit CityPass - zvýhodněné vstupné na pět atrakcí v Torontu - CN Tower, Zoo, hrad Casa Loma, njaký muzem a akvárium. Akvárium jsme rychle prolítli již v sobotu a zbylé atrakce nás čekají v nejbližších dnech, takže zase bude o čem psát. Zároveň se chceme ještě projet trajektem na Toronto Island. 

Lidé

Toronto je podle mnoha studií nejmultikulturnější město na světě a je to tu vidět na každém kroku. Naši domácí jsou původem Srbové, kteří tu bydlí již 16 let a mají kanadské občanství. Včera jsme u nich byli po večeři na jedno pivo a domácí  nachos a domlouvali jsme další podmínky našeho bydlení. Dozvěděli jsme se, že oni v listopadu odjíždí na měsíc na Floridu, potom na nějakou dobu do Mexika a v březnu pak chtějí na dlouho do Lisabonu, odkud se zase přesunou do Srbska za rodinou. Stráví takhle rok na cestách a budou pronajímat i dům nad naším bytem. Kdyby tedy někdo chtěl bydlet v Torontu, máme tip na ubytování :D

Je tady všude strašná spousta asiatů. Taky tady člověk může na ulicích potkat hodně zvláštních lidí. Ustlat si na zemi uprostřed rušné ulice v Downtownu? Žádný problém. Kolikrát bych řekl, že to ani nejsou bezdomovci :D Včera jsem třeba potkal borce, co měl v uších takové ty rozrahovací náušnice, co udělají v uchu díru (nevím jak se tomu říká). Byl to člověk, se kterým bych se v hospodě nevsázel, že si strčím ruku do pusy, ale že mu ji prostrčím těma ušima, jak byly ty díry velké :D 

Jinak jsme od problémů s imigrační úřednicí nepotkali nikoho, kdo by byl nepříjemný. Poprvé jsme jeli domů taxíkem. Řidič byl velmi příjemní, vykládal nám, že předtím bydlel šest let v Ottawě a že zima v Torontu (-15°C) je proti zimě v Ottawě (-50°C) úplně v pohodě. A taky, že má v plánu jet do ČR a jestli neznáme někoho, kdo by ho tam provedl. Tak kdyby měl někdo zájem, stačí napsat :) Nebo např. řidiči v šalinách. Jedeme a najednou řidič hlásí, že ta paní, která cosi hledá, může vystoupit už na této zastávce a jít kousek dolů na metro. Potom zase na další zastávce nastupovala paní, která sotva chodila. Řidič počkal, až se jí povedlo ve voze najít sedadlo a až potom se rozjel, aby náhodou nespadla a neublížila si. Nikdo nikam nespěchá, všichni jsou naprosto v klidu. To se mi zatím moc líbí. Uvidíme, jak se mi to bude líbit, až budu cestovat do práce a z práce. 

Jídlo

V St. Lawrence Marketu jsme našli pekárnu, kde měli strašně moc věcí. Nás okamžitě zaujal dezert původem z Portugalska - Pasteis de Nata. Jelikož jsme jich v Portugalsku byli nuceni sníst kvanta, tak jsme je museli ochutnat i tady. Jako originál to nebylo, ale chutnaly určitě lépe, než napodobeniny z ČR.

Další nutností samozřejmě bylo ochutnat hot dog z pouličních stánků. Zatím jsme stihli dva - jeden palívý italský, druhý nějaký německý, a oba byly výborné. U německého Markéta prohlásila "jé ten německej je bílej". Nevím, proč byla tak překvapená - no dovedete si u německé klobásy představit jinou barvu? 

Poslední co jsme museli ochutnat bylo klasické kanadské jídlo Poutine. Jedná se o hranolky zapečené se sýrem a zalité nějakou omáčkou. Ač to zní hrozně a vypadá ještě hůř, opravdu je to dobré a určitě to nebylo naposledy, kdy jsme to jedli :) 

Co se týče dalšího stravování, tak se snažíme utrácet co nejmíň. V obchodech tedy vybíráme hlavně podle ceny a pak si vaříme doma v naší mini kuchyni :) Oblíbené jídlo je zatím opečená slanina a míchaná vajíčka :D 

Hokej

Opět se nevyhnu svému oblíbenému tématu a tím je hokej. První zápas Světového poháru mezi ČR a USA mě zklamal, ať už atmosférou nebo předvedenou hrou, protože v zápase již o nic nešlo. Jediné, co mě na tom zápase bavilo, byl poslední vítěz Hart Trophy Patrick Kane. Neuvěřitelně šikovné ruce, úžasný přehled a za celý zápas nezkazil ani jednu přihrávku, prostě radost sledovat. 

Proto jsem si říkal, že by nebylo špatné zajít si na nějaké zápas, kde o něco půjde. Zápas mezi Švédskem a Týmem Evropy mi hned padl do oka, protože by o něj nemusel být moc velký zájem a lístky by tedy mohly byt relativně levné. Celkem jsem to odhladl - o lístky opravdu nikdy nestál, takže se prodávaly totálně pod cenou. Třeba já platil za vstupenku 4 USD (třetí patro, čtvrtá řada, přímo na červené čáře). Před zápasem pořadatelé předvedli super videomapping, kde ukázali kompletní sestavy obou týmů. Všude kolem mě bylo spoustu Švédů, hned vedle mě seděli dva fanoušci Chicaga, kteří na hokej přišli jen kvůli Mariánu Hossovi. 

Strávil jsem tam opět jen první třetinu a na třetinu druhou jsem si vyhlídl celou prázdnou řadu přímo za mantinelem. Na tomto místě se ten hokej stal najednou úplně jinou hrou. Vše bylo neuvěřitelně rychlé, člověk viděl jak se hráči tváři u soubojů, lekl se, když přímo před ním Filip Forsberg narazil v plné rychlosti do mantinelu atd. Kdybych uměl odezírat ze rtů a švédsky, tak jsem mohl vědět, co si nějvětší hvězdy světového hokeje (bratři Sedinové, Erik Karlsson..) domlouvají před poslední snahou o vyrovnání, která nakonec byla úspěšná. Několikrát jsem si řekl, že vyfotím hráče, jak projíždí kolem mně a než jsem stihl zmáčknout spoušť, tak foťák udělal jen krásnou bílou fotku ledové plochy a po hokejistech ani stopa.

Niklas Hjalmarsson

Filip Forsberg

Viktor Hedman

I toto místo však má své nevýhody. Chvíli po tom, co jsem si sedl dali Švédi přímo přede mnou gól, ale zbytek třetiny se jen bránili a hrálo se na druhé straně hřiště, kam nebylo moc dobře vidět. Stejný průběh pak měla třetí třetina - po 12 sekundách gól Tomáše Tatára a pak celou dobu hra na druhé straně kluziště. Za dvě třetiny nebylo přímo přede mnou (po pravé ruce gólmana) ani jedno buly :D První buly přišlo v prodloužení a hned chvíli na to Tatár rozhodl zápas a byl konec. Ale přece jen se mi povedla i jedna super věc. Poprvé jsem vytáhl foťák, že zkusím jak umí natáčet videa a dopadlo to takhle.

Co se týče fandění, tak švédů bylo na stadionu spoustu a opravdu se snažili podporovat. Od vyrovnávajícího gólu Evropy pak Kanaďané fandili Evropě, Slováci si zpívali "Slovensko, Slovensko, heja, heja, heja Slovensko" a Švédi hnali kupředu svůj tým. Atmosféra byla mnohem lepší než na našem zápase, ale atmosféře na Kometě to nesahá ani po kotníky.

Zdeno Chára

Andrej Sekera

První buly v zápase přímo přede mnou - na začátku prodloužení

Je opravdu strašně moc vidět, jak se tady ten hokej dělá hlavně kvůli penězům. Všechny ceny nasazené, k sedadlům chodí číšníci a nosí vám občerstvení až pod nos, všude plno stánků s různými fan předměty, během zápasu si můžete kupovat lístky do loterie atd. Kousek ode mně někdo rozlil pivo a do půl minuty tam byla uklízečka, aby v tom nemuseli lidi sedět. Tohle je naopak velmi příjemná věc, služby jsou celkově v Kanadě na jiné úrovni.

Samozřejmě bych to nebyl já, abych neměl nějakou vtipnou historku. To se tak věnuju focení a najednou někdo vyhazuje puk přes roh po mantinelu a puk, který vyletěl ven, mě trefil do ramena a ode mně se dorazil borcovi za mnou přímo do kotníku :D Já dopadl dobře, on to měl solidně nateklý. Jediná smůla byla, že puk se od jeho kotníku odrazil přímo pod moje sedadlo, kde ale byla díra, protože první tři řady jsou vysunovací a tak puk skončil někde po tribunami :( Nevím, jestli je to normální, ale dostat podruhé za poslední dva měsíce pukem v hlediští, to asi není úplně ok :D Pro ty, kteří o tom neví, tak na Kometě v Itálii mě trefil puk do třísla :D 

Postřehy

1. Na hokeji je opravdu, ale opravdu zima
2. Úprava ledu o přestávce se bere hodně vážně. Nejprve rolby, pak lidé se stěrkama, kteří roztírají kaluže, nakonec i člověk s teploměrem, který měří teplotu ledu
3. Všechno je daleko, i když to tak na mapě nevypadá
4. Reklamace ve Walmartu je v pohodě - koupil jsem myš, nefungovala správně, přinesl jsem jí, a do minuty jsem měl zpátky peníze - bez hloupých otázek, bez vyplňování nějakých protokolů atd.
5. Trochu zatím nechápeme zobrazování cen v obchodech - někde jsou ceny s daní, někde bez daně a někde vůbec :D

Dnes začínám hledat pořádně práci, tak uvidíme jak se bude dařit. Taky musíme zařídit kanadská telefonní čísla, bankovní účet, obchodit turistické atrakce a tak. Takže určitě bude o čem psát, jen ještě těžko říct, kdy se k tomu zase dostanu :) Pozdravujeme všechny do Brna.

Kompletní fotky jsou k nalezení v albu.

Cesta do Toronta

Odjezd z Brna byl naplánován na 1:27 ráno, tudíž jsme z domu odjížděli cca v 0:30. K mému údivu celý odjezd proběhl bez problémů, ani jednou jsme se nemuseli vracet, že by si někdo vzpomněl na něco co nám chybí, nebo jsme doma zapomněli udělat.

Po příjezdu na hlavní nádraží, kam nás hodil Kamil autem (tímto mu ještě jednou děkuji) jsme museli zaparkovat už na Nových sadech, protože celá ulice Nádražní již byla zavřená kvůli pofidérní akci Den bez aut. Takže jsme přišli pěšky k hlavnímu vstupu, který byl v jednu ráno samozřejmě zavřený. Chudáci cizinci, kteří neví, že se na nástupiště dá dostat i podchodem, nikde o tom není žádná zmínka. Vlak už byl připraven na nástupišti, po pečlivém prozkoumání celé soupravy jsme však zjistili že vůz, do kterého máme místenky neexistuje. Naštěstí nám hodný pan průvodčí poradil, že tento vůz se připojuje až v Brně. Po pár minutách tu opravdu byl - krásný nový čistý vůz první třídy a celý jen pro nás. Který vůl by taky dobrovolně ve čtvrtek ráno cestoval do Cajzlova. Cesta utekla jak blázen a přesně 4:08 nás přivítala pravá pražská zima. Ochlazení proti Brnu asi o tisíc stupňů.

V Praze sice tak brzo ráno nejezdí metro, ale nejsou zase tak hloupí, když z Hlavního nádraží, jezdí přímý autobus až na letiště. Bohužel až 5:30, takže máme hodinu a půl na prozkoumávání krás pražského Hlavního nádraží. K mému překvapení ani venku, ani vevnitř, nepotkávám žádné bezdomovce, v tomto Praha bohužel jasně vede a za nádraží se stydět nemusí.

Cesta na letiště trvá 30 minut a stojí 60 Kč, vydřiduši. Na letišti takhle brzo ráno skoro nikdo není i obchody jsou ještě zavřené. Po chvíli dospávání v 6:35 otvírají možnost check-inu a přichází první opravdová zkouška - vážení zavazadel. Povolený limit 23 kg pro jednoho. První zavazadlo po chvíli napětí ukazuje váhu 24,1 kg - nic moc začátek. Druhé zavazadlo však nezklame a s váhou 21,8 kg nám dává luxusní rezervu 100 g. Mohli jsme si ještě nabalit dva rohlíky.

Pak už zbývá jen klasické nudné tříhodinové čekání na odlet. Poté osobní kontrola, která proběhla bez problémů, až na zvídavé pohledy ostatních proč s sebou proboha táhnu v příručním zavazadle PS4 kompletně polepený logem Komety.

Poprvé za oceán letím malým letadlem, které má rozložení sedadel 2-3-2 (letíme se společností Air Canada Rouge, Boeing 767-300ER). Má ale hodně místa na nohy, takže je cesta více než pohodlná. Po celonočním cestování jsem okamžitě vytuhl, jen naprosto matně si pamatuju start. Probudil jsem se jako správný Čech až při podávání jídla.

K jídlu byl klasický výběr - "chicken or pasta". Oba jsme si dali kuře se špenátem, bramborovou kaší a nějakým salátem. Jídlo bylo dobré, ale v letadle mají pivo je za příplatek, takže jsem nucen pít Colu :(

Cca v polovině cesty nás kapitán upozorňuje na nádherný výhled na Island, několikrát mění směr, aby obě strany letadla viděly krásné zasněžené hory, je to opravdu super pokoukání.

Zbytek cesty už uběhl jako voda, prospali jsme jednu svačinu a přesně ve 12:30 jsme dosedli v Torontu a ihned zamířili na imigrační oddělení.

A tady začali "problémy". Už když jsme přicházeli k naší přepážce, tušil jsem, že to nebude ok, protože tam seděla od pohledu protivná paní. A taky že jo. U mně bylo všechno v pořádku, ale u Markéty nemohla pochopit, že chce jet jako turista a pokud si najdu práci, tak teprve pak si požádat o pracovní povolení (tento postup jsme měli schválený jako z ambasády Kanady, tak od různých dalších zdrojů, kteří se tím zabývají. Paní nabyla dojmu, že tam chce zůstat na černo pracovat, velmi arogantním tónem začala vyhrožovat velkými problémy, několikrát zopakovala, že ji do Kanady nepustí, nepřesvědčily ji ani zpáteční letenky na prosinec, že to prý nic neznamená. Několikrát se i ptala, proč jsme tak nervózní a celkově byla dost nepříjemná. Nakonec svolila, že dostane povolení ke vstupu právě do toho 20. prosince, kdy musí Kanadu opustit. Doufám, že mezitím, už já budu mít práci a ona pracovní povolení a nějak se to celé vyřeší. Přímo na imigračním mi i přidělili SIN (social insurance number), takže už si můžu v klidu zařídit účet v bance, kanadskou SIM atd. Celé toto vystoupení trvalo přibližně hodinu a půl, takže když jsme přišli k pásům s kufry, už nikde nebylo ani napsaný na jakém pásu naše kufry jsou. Po chvilce hledání jsme je v pořádku našli a mohli se vlakem vydat do Downtownu, odkud jsme si už vzali taxi na cestů domů.

Byt je malý, příjemně zařízený. Dva malé pokoje a kuchyňský kout jsou zatím dostačující, v kombinaci s příjemnými domácími Pedjou a Jelenou snad bude vše OK.

Světový pohár

Po ubytování, rychlé sprše a informování všech známých, že jsme v pořádku dorazili jsme se vydali na zlatý hřeb večera - zápas Světového poháru v hokeji CZE vs. USA. Cesta přímo k hale nám trvá přibližně 20 minut přímou linkou tramvaje (místní tomu něříkají Tram, ale Streetcar) a potom přibližně pět minut pěšky.

Jelikož jsme měli trochu času, tak jsme se i chvíli prošli po Downtownu.

Byl jsem překvapen kolik Čechů všude kolem stadionu a na samotném zápase bylo. První třetinu jsme měli lístky přímo na červenou čáru do horního patra. Stadion mě na první pohled naprosto uchvátil. Být osobně v Air Canada Centre, v asi nejznámějším hokejovém stánku na světe (kromě Ronda:)), byl pro mě jeden ze splněných sportovních snů. Výhled byl naprosto perfektní, hokej celkem nuda, protože z horního patra se zdá vše mnohem pomalejší. Co se týče fandění, nemá smysl o tom ani mluvit. Sem tam se objevila skupinka Čechů, kteří chtěli fandit, ale jinak bylo na stadionu ticho jako v hrobě. Ani úroveň hokeje tomu moc nepomáhala.

Na druhou třetinu jsem si vyhlídl volná místa v prvním patře a přesunuli jsme se tam. Hokej dostane úplně nový rozměr, vše je rychlejší a zajímavější. Američani zápas odehráli tak na 50%, a tak naši vyhráli 4:3. Druhá a třetí třetina byla i co se týče fandění dole o něco lepší.

V dalších dnech nás čeká poznávání okolí, zařizování nějakých věci, tak uvidím, kdy budu moct napsat další příspěvek. Zatím zdravíme všechny do Brna :)

Kompletní fotky jsou k nalezení v albu.