Cesta do Toronta

Odjezd z Brna byl naplánován na 1:27 ráno, tudíž jsme z domu odjížděli cca v 0:30. K mému údivu celý odjezd proběhl bez problémů, ani jednou jsme se nemuseli vracet, že by si někdo vzpomněl na něco co nám chybí, nebo jsme doma zapomněli udělat.

Po příjezdu na hlavní nádraží, kam nás hodil Kamil autem (tímto mu ještě jednou děkuji) jsme museli zaparkovat už na Nových sadech, protože celá ulice Nádražní již byla zavřená kvůli pofidérní akci Den bez aut. Takže jsme přišli pěšky k hlavnímu vstupu, který byl v jednu ráno samozřejmě zavřený. Chudáci cizinci, kteří neví, že se na nástupiště dá dostat i podchodem, nikde o tom není žádná zmínka. Vlak už byl připraven na nástupišti, po pečlivém prozkoumání celé soupravy jsme však zjistili že vůz, do kterého máme místenky neexistuje. Naštěstí nám hodný pan průvodčí poradil, že tento vůz se připojuje až v Brně. Po pár minutách tu opravdu byl - krásný nový čistý vůz první třídy a celý jen pro nás. Který vůl by taky dobrovolně ve čtvrtek ráno cestoval do Cajzlova. Cesta utekla jak blázen a přesně 4:08 nás přivítala pravá pražská zima. Ochlazení proti Brnu asi o tisíc stupňů.

V Praze sice tak brzo ráno nejezdí metro, ale nejsou zase tak hloupí, když z Hlavního nádraží, jezdí přímý autobus až na letiště. Bohužel až 5:30, takže máme hodinu a půl na prozkoumávání krás pražského Hlavního nádraží. K mému překvapení ani venku, ani vevnitř, nepotkávám žádné bezdomovce, v tomto Praha bohužel jasně vede a za nádraží se stydět nemusí.

Cesta na letiště trvá 30 minut a stojí 60 Kč, vydřiduši. Na letišti takhle brzo ráno skoro nikdo není i obchody jsou ještě zavřené. Po chvíli dospávání v 6:35 otvírají možnost check-inu a přichází první opravdová zkouška - vážení zavazadel. Povolený limit 23 kg pro jednoho. První zavazadlo po chvíli napětí ukazuje váhu 24,1 kg - nic moc začátek. Druhé zavazadlo však nezklame a s váhou 21,8 kg nám dává luxusní rezervu 100 g. Mohli jsme si ještě nabalit dva rohlíky.

Pak už zbývá jen klasické nudné tříhodinové čekání na odlet. Poté osobní kontrola, která proběhla bez problémů, až na zvídavé pohledy ostatních proč s sebou proboha táhnu v příručním zavazadle PS4 kompletně polepený logem Komety.

Poprvé za oceán letím malým letadlem, které má rozložení sedadel 2-3-2 (letíme se společností Air Canada Rouge, Boeing 767-300ER). Má ale hodně místa na nohy, takže je cesta více než pohodlná. Po celonočním cestování jsem okamžitě vytuhl, jen naprosto matně si pamatuju start. Probudil jsem se jako správný Čech až při podávání jídla.

K jídlu byl klasický výběr - "chicken or pasta". Oba jsme si dali kuře se špenátem, bramborovou kaší a nějakým salátem. Jídlo bylo dobré, ale v letadle mají pivo je za příplatek, takže jsem nucen pít Colu :(

Cca v polovině cesty nás kapitán upozorňuje na nádherný výhled na Island, několikrát mění směr, aby obě strany letadla viděly krásné zasněžené hory, je to opravdu super pokoukání.

Zbytek cesty už uběhl jako voda, prospali jsme jednu svačinu a přesně ve 12:30 jsme dosedli v Torontu a ihned zamířili na imigrační oddělení.

A tady začali "problémy". Už když jsme přicházeli k naší přepážce, tušil jsem, že to nebude ok, protože tam seděla od pohledu protivná paní. A taky že jo. U mně bylo všechno v pořádku, ale u Markéty nemohla pochopit, že chce jet jako turista a pokud si najdu práci, tak teprve pak si požádat o pracovní povolení (tento postup jsme měli schválený jako z ambasády Kanady, tak od různých dalších zdrojů, kteří se tím zabývají. Paní nabyla dojmu, že tam chce zůstat na černo pracovat, velmi arogantním tónem začala vyhrožovat velkými problémy, několikrát zopakovala, že ji do Kanady nepustí, nepřesvědčily ji ani zpáteční letenky na prosinec, že to prý nic neznamená. Několikrát se i ptala, proč jsme tak nervózní a celkově byla dost nepříjemná. Nakonec svolila, že dostane povolení ke vstupu právě do toho 20. prosince, kdy musí Kanadu opustit. Doufám, že mezitím, už já budu mít práci a ona pracovní povolení a nějak se to celé vyřeší. Přímo na imigračním mi i přidělili SIN (social insurance number), takže už si můžu v klidu zařídit účet v bance, kanadskou SIM atd. Celé toto vystoupení trvalo přibližně hodinu a půl, takže když jsme přišli k pásům s kufry, už nikde nebylo ani napsaný na jakém pásu naše kufry jsou. Po chvilce hledání jsme je v pořádku našli a mohli se vlakem vydat do Downtownu, odkud jsme si už vzali taxi na cestů domů.

Byt je malý, příjemně zařízený. Dva malé pokoje a kuchyňský kout jsou zatím dostačující, v kombinaci s příjemnými domácími Pedjou a Jelenou snad bude vše OK.

Světový pohár

Po ubytování, rychlé sprše a informování všech známých, že jsme v pořádku dorazili jsme se vydali na zlatý hřeb večera - zápas Světového poháru v hokeji CZE vs. USA. Cesta přímo k hale nám trvá přibližně 20 minut přímou linkou tramvaje (místní tomu něříkají Tram, ale Streetcar) a potom přibližně pět minut pěšky.

Jelikož jsme měli trochu času, tak jsme se i chvíli prošli po Downtownu.

Byl jsem překvapen kolik Čechů všude kolem stadionu a na samotném zápase bylo. První třetinu jsme měli lístky přímo na červenou čáru do horního patra. Stadion mě na první pohled naprosto uchvátil. Být osobně v Air Canada Centre, v asi nejznámějším hokejovém stánku na světe (kromě Ronda:)), byl pro mě jeden ze splněných sportovních snů. Výhled byl naprosto perfektní, hokej celkem nuda, protože z horního patra se zdá vše mnohem pomalejší. Co se týče fandění, nemá smysl o tom ani mluvit. Sem tam se objevila skupinka Čechů, kteří chtěli fandit, ale jinak bylo na stadionu ticho jako v hrobě. Ani úroveň hokeje tomu moc nepomáhala.

Na druhou třetinu jsem si vyhlídl volná místa v prvním patře a přesunuli jsme se tam. Hokej dostane úplně nový rozměr, vše je rychlejší a zajímavější. Američani zápas odehráli tak na 50%, a tak naši vyhráli 4:3. Druhá a třetí třetina byla i co se týče fandění dole o něco lepší.

V dalších dnech nás čeká poznávání okolí, zařizování nějakých věci, tak uvidím, kdy budu moct napsat další příspěvek. Zatím zdravíme všechny do Brna :)

Kompletní fotky jsou k nalezení v albu.