Míříme do Kanady!

Kanada - země, která se pravidelně objevuje mezi nejlepšími ve všech žebříčcích nejlepších států pro život. V červenci 2014 jsme se do Kanady podívali poprvé. Byl to zážitek na celý život. Všechno, co člověk o Kanadě četl, se na dovolené ukazovalo jako pravdivé. Všude kolem slušní a usměvaví lidé, krásná krajina. Jako ukázku jak na nás Kanada zapůsobila mám tři příběhy. 

Montreal

Hned první den v Kanadě jsme se jednoho večera procházeli po Montrealu a bavili se mezi sebou česky, když jsme z terasy jednoho domu uslyšeli větu "Tady někdo mluví česky?". Zastavili jsme se a dali se do řeči s velice příjemným týpkem, který se představil jako Pierre. Po nějaké době nám řekl, že se jmenuje Petr Novák (v Montrealu jako frankofonní části Kanady mu francouzsky říkají Pierre), že nikdy nebyl v ČR a že jeho pradědeček byl za Masaryka ministrem financí v Československu apřed druhou světovou válkou emigroval do Kanady. Na to, že nebyl nikdy v ČR, tak mluvil naprosto fantasticky česky. Během asi dvouhodinového povídání nám vysvětlil dost věcí o Kanadě, pak nám nabídnul, že budou grilovat a že se můžeme připojit (kdo z vás by pozval k sobě domů 5 cizích lidí, které vidí poprvé v životě?). Potom nám taky nabízel, že nás odveze autem na letiště, ať neutrácíme zbytečně za autobus. Poradil nám taky spoustu míst, kam bychom se měli jet podívat. Mezi nimi i jedno jezero, u kterého má chatu - že prý v chatě můžeme zůstat jak dlouho chceme, pak tam jen můžeme nechat klíče a on by si je vyzvedl. Přesto, že jsme žádnou z nabídek nevyužili, zanechalo to na nás super dojem.

Montreal

Kašna v obchoďáku v Montrealu

Výhled na Montreal z Mt. Royal

Mýval na Mt. Royal

Olympijský stadion Montreal (LOH 1976)

Montreal Biosphere

Québec

Z Montrealu jsme vyrazili směr Québec, poté ještě kousek na sever do vesničky Baie-Saint-Paul. Po cestě zpět jsme měli v plánu strávit dva dny Parc national de la Jacques-Cartier - národní park kousek nad Québecem. K naší smůle však bylo hrozně počasí, celou dobu pršelo. Rozhodli jsme se tedy kemp opustit o den dříve. Večer jsme šli k umyvadlům, alespoň nějak umít stany, které byly kompletně od bláta. Po chvíli k  nám přišel jeden starý kanadský pán. Popravdě jsme čekali, že dostaneme vynadáno, že si umíváme stany v umyvadlech, kde se ostatní myjí a vaří v nich. Pán však přišel, přítelsky se s námi chvíli bavil a pak z kapsy vytáhl 50 CAD (v tu dobu něco málo pod 1000 Kč). Řekl, že když byl mladý, že taky takto cestoval a že on už ty peníze nepotřebuje a že my je uričtě potřebujeme víc a využijeme lépe. Snažili jsme se se mu vysvětlit, že si to přece nemůžeme vzít, když se vůbec neznáme, jeho reakce však ale byla, že právě proto, že se neznáme, tak si to vzít musíme, protože mu to nemusíme vracet.

Park national de la Jacques-Cartier

Park national de la Jacques-Cartier

Park national de la Jacques-Cartier

Park national de la Jacques-Cartier

Park national de la Jacques-Cartier

Maynooth

Po tom, co jsme dříve opustili národní park se nám otevřela možnost jednoho dne, kdy jsme neměli nic naplánovaného. Mrkli jsme tedy do mapy a po delší debatě jsme se přes Ottawu vydali do městečka Maynooth, které se nachází přímo pod Algonquin Provincial Parkem. V jediném hostelu, který se tam nachází (The Arlington), mají dole vlastní krásnou hospodu s plátnem. Otevřeli ji jen kvůli nám, abychom se mohli koukat na přenos z mistrovství světa ve fotbale mezi Nizozemskem a Argentinou. Majitel hospody se mě ptal, jestli si dám i něco k pití, nebo jestli mě má nechat na pokoji a chci se jen v klidu dívat na fotbal. Poté přišla starší místní paní a začala si s námi povídat. Rozhovor skončila s tím, že pro nás připravila něco k jídlu a že se hrozně omlouvá, ale že neměla žádné maso. Na stolku v rohu hospody pak byly připraveny tři hlavní jídla ve velkém množství (čočka, nějaký těstoviny a jetš něco, co už si nepamatuju). Narvali jsme se k prasknutí, abychom neurazili a po jídle jsme dostali ještě velkou mísu plnou ovoce se slovy, že jsou místní strašně rádi, že jsme je navštívili.

Maynooth

Algonquin

The Arlington

Maynooth

The Arlington

Working Holiday

Po těchto zážitcích jsme se do Kanady podívali i loni, i když jen na dva dny, kdy jsme ve Vancouveru navštívili kamaráda. Celou dobu, co jsme byli v Kanadě si člověk říkal, jaké by to bylo tam opravdu bydlet a ne tam být jen na dovolené. Kanada každý rok uvolňuje pro ČR 1000 víz typu Working Holiday. Ještě loni to fungovalo tak, že to dostalo prvních tisíc nejrychlejších. Letos se však systém změnil a registrovat se může každý, kdo má zájem a potom teprve náhodně vyberou tisíc lidí. Zkusil jsem se zaregistrovat, protože šance na vybrání je malá, ale o to větší bylo mě překvapení, když mi po dvou měsících přišel email, že jsem byl vylosován. Pak už jen stačila vyplnit žádost o víza a za 15 dní se nám Kanada otevřela na roční pracovní pobyt.

A tak je to tady - 22.9. v 9:35 odlétáme do Toronta, kde doufám strávíme minimálně jeden celý rok. V dalším článku popíšu celý proces žádosti o víza a vše, co je k tomu potřeba zařídit.

CN Tower Toronto

Ripley's Aquarium Toronto

Ripley's Aquarium Toronto

Downtown Toronto

Stanley cup v Hockey Hall Of Fame v Torontu

Všechny fotky z Kanady najdete zde, zde, zde a zde :D Je jich trochu víc.

Výlet do Polska - část 3

Ráno jsme vstávali už kolem půl šesté, abychom před sedmou vyrazili. Čekala nás cca hodinu dvacet dlouhá cesta do Osvětimi. 

Osvětim (Auschwitz)

Město, o kterém toho asi není potřeba moc psát. Každý ho zná, každý ví, jaké strašně věci se tam odehrávaly. Po příjezdu na člověka dopadne vážnost všeho, co se tam dělo. Dokonce i naši skupinu (naprosto ujíždějící na černých vtipech) přešel humor. 

Do prvního tábora Auschwitz může jít člověk s průvodcem nebo bez průvodce. Pokud chcete jít s průvodcem, je potřeba si online zamluvit lístky přibližně měsíc dopředu, o tyto lístky je totiž velký zájem. Provázené prohlídky začínají od deseti hodin ráno v několika jazycích. Pokud chcete do tábora bez průvodce, musíte se na místo dostavit mezi osmou a desátou. Počet lidí, které tam každý den takto pustí je taky omezený. My jsme přijeli pár minut po osmé a dovnitř jsme šli o půl deváté jako jedni z prvních. Nikde jsme se příliš dlouho nezdržovali, ale skupiny, které začínaly až v deset hodin, nás pak s průvodcem dokonce předběhly. Proto si myslím, že je mnohem lepší jít bez průvodce a všechny expozice si pořádně projít sám. U všeho jsou anglické popisky, na začátku v book shopu si člověk může i koupit průvodce (snad ve všech jazycích včetně češtiny), ve kterém je i mapa prohlídky, aby člověk nic nevynechal. 

Po prohlídce prvního tábora je zde možnost přejet do druhého, 3km vzdáleného, tábora v Březince (německy Birkenau). Ze zastávky autobusu do Krakowa, odjíždí každých patnáct minut neplacený shuttle bus právě do Birkenau. 

Březinka (Birkenau)

Druhý tábor, který byl násobně větší než Auschwitz, byl taky dost zajímavý. Projít ho celý, by asi zabralo dost dlouho, tak jsme prošli podle mapy jen ty "zajímavější" části. Klasická hlavní budova, kam přijížděly vlaky, nástupiště, kde se "rozřazovalo", zříceniny plynových komor, budovy, ve kterých vězni přebývali a pomník, u kterého se celou dobu Židé s vlajkami Izraele a uctívali památku svých předchůdců. I přesto, že o tom všem člověk tisickrát četl, tak to v něm zanechá zvláštní pocity, když to všechno vidí na vlastní oči. Návštěvu těchto táborů bych se klidně na středních školách nebál dát jako povinnou.

Poté už nás čekala jen pohodová cesta domů, se zastávkou na oběd v Ostravě. Celý výlet byl maximálně povedený, s tím, že bychom se chtěli někdy podívat na Morskie Oko (tzn k lanovce dorazit v osm ráno a ve ve tři odpoledne :)) a taky do Krakowa. Je super, že člověku stačí vyjet pár kilometrů z Brna a dostane se do tak nádherné přírody jako v Zakopane.

Všechny fotky zde.

Výlet do Polska - část 2

Ze Zakopaneho jsme odjížděli po vynikající snídani, která se skládala ze švédského stolu se studenými jídly (šunky, sýry, pečivo, marmelády, corn flakes atd.) a teplého jídla připraveného dle výběru - palačinky, míchaná vajíčka atd. Cesta do solného dolu Wieliczk, kde jsme na 11:00 měli zaplacenou prohlídku, měla trvat přibližně dvě hodiny. Vyjeli jsme tedy v 8:30 s tím, že máme dostatečnou rezervu.

Wieliczka

Odhad délky cesty se nám celkem podařil. Ve Wieliczce jsme byli cca 10:30, navigace však nemohla najít přímo solný důl, takže jsme se trochu ztratili. Naštěstí u silnic pak byla cesta k dolu výborně značená a tak jsme v 10:45 zaparkovali před první budovou v areálu. Opět jsme se ale nechalí zlákat na první parkoviště, protože jsme spěchali a opět to byla chyba.

V samotném dolu má člověk na výběr ze dvou různých prohlídkových tras - Miners' Route a Tourist Route. My měli jako první Miners' Route, kde člověk dostane kombinézu, helmu a baterku a pohybuje se v neosvětlených částech dolu. Na tuto trasu nechodí tolik lidí a mě osobně tedy zaujala mnohem více, než turistická trasa. K naší smůle byl ale vstup na tuto trasu na úplně druhé straně areálu - na nalezení jsme měli asi 8 minut, jelikož v areálu už značení rozhodně není tak dobré jako na silnicích, tak jsme se museli několikrát ptát na cestu a k samotné pokladně, kde jsme si měli vyzvednout lístky jsme kompletně propocení dorazili 11:02. Zbytek naší skupiny už se v podzemí převlékal do kombinéz, na pokladně však sedělá hodná paní, která uvěřila naší výmluvě o rozbitém autu, a ještě nás doprovodila dolů za zbytkem skupiny.

Samotná prohlídka byla fajn - dostali jsme se až 110m pod zem, dozvěděli jsme se dost z historie dolů, vyzkoušeli si různé činnosti, které museli horníci dříve provádět a mohli jsme si odnést až 5kg soli. Víc prozrazovat nebudu, rozhodně doporučuju důl navštívit a trasu absolvovat.

Po přibližně třech hodinách jsme se jeli ubytovat do nově otevřeného hostelu kousek od centra Krakowa. Ubytování příjemné, ráno něco málo k snídani, parkování na soukromém dvorku - za ty prachy paráda.

Poté jsme se vrátili do Wieliczky na Tourist Route. Jelikož už jsme nebyli v takovém časovém presu, projeli jsme si Wieliczku autem skrz na skrz a samozřejmě jsme přímo u vstupu do Miners' Route našli několik veřejných parkovišť. Normálně jsou tyto parkoviště placená, ale o víkendech jsou zadarmo, takže jsme konečně nemuseli platit za parkování. I přesto, že se nás opět snažili borci ve žlutých vestách nahnat asi na čtyři z nich.

"Dobrá rada - na záchodech u Tourist Route si zkontrolujte, jestli je tam toaletní papír, ať pak nemusíte psát kamarádům do jiných kabinek SMS, aby vám nějaký dodali :D" 

Tourist Route nás zavedla ještě o pár metrů níž pod zem (137m), ale jak už název napovídá byla opravdu turistická. Všude mraky lidí, často se stávalo, že jsme museli čekat, než z místa kam jdeme, odejde skupina před námi, takže už to prostě nemělo takovou atmosféru. Spoustu věcí se ve výkladu opakovalo, ale prošli jsme i mraky nových míst - např. podzemní kostel, kde se pořádají svatby a všechno vevnitř je ze soli. Prohlídka byla zakončena interaktivní místností, kde uvidíte 3D film o tom jak doly dříve fungovaly, můžete si zahrát různé hry na dotykových obrazovkách atd. Za zhlédnutí to určitě stojí, ale znovu bych tuto trasu asi absolvovat nemusel.

Krakow

Po prohlídce jsme se přesunuli přímo do centra Krakowa, našli opět víkendové neplacené parkoviště a udělali si asi dvouhodinovou procházku. Jelikož jsme další den museli brzo vstávat, tak jsme se nikde moc nezdržovali, ochutnali jsme výborné domácí gofry se smetanou a ovocem a odebrali se ke spánku na hostel. Krakow však vypadal jako krásné město, takže bych se tam rád ještě někdy podíval.

Další den nás pak čekal závěr cesty v koncentračním táboru Osvětim a o tom zase v dalším článku.

Všechny fotky zde.